Šri Ramana Mahariši pobýval v Tiruvannamalai na různých místech a potom také v několika jeskyních na Arunáčale než se trvale usadil na místě, které se dnes nazývá Šri Ramana ašrám, kde žil až do své fyzické smrti (Mahanirvána) v dubnu 1950. Nikdy se formálně nestal sanjásinem (ten, který se zřekl světa) a nikdy neprohlásil, že má nějaké žáky. Ode dne svého příchodu v roce 1896 až do dne své Mahanirvány, Ramana nikdy neopustil jeho milovanou Arunáčalu.

První místo, kde Ramana pobýval v Tiruvannamalai, byl velký chrám. Prvních několik týdnů zůstával v tzv. sále tisíců sloupů. Ale brzy jej začali obtěžovat místní uličníci, kteří na něj házeli kamínky, když tam v tichosti seděl. Přesunul se do podzemního sklepení, známého jako Patala Lingam, kde nikdy neproniklo sluneční světlo. Bez hnutí tam seděl, hluboce ponořen do Pravého Já a nebyl si vědom ani kousanců od mravenců a červů, kteří tam žili.

Patala Lingam

Patala Lingam

 

Sri Bhagavan at Skandashram

Šri Bhagavan u Skanda ašrámu se svou Matkou Alagammal (vepředu vpravo) a oddanými; Klikněte pro zvětšní

Ale zlomyslní chlapci brzy objevili jeho útočiště a oddávali se znovu své zábavě házení kamínků na mladého Brahmana Swámího, jak byl tehdy Ramana nazýván. V té době, žil v Tiruvannamalai proslulý Swámí, nazývaný Seshadri Swamigal, který někdy Ramanu ochraňoval a odháněl pryč uličníky. Mladý Ramana byl tak absorbován v záři blaženosti, že si vůbec neuvědomil příchod prvních oddaných, kteří jej vynesli ze sklepení a přenesli jej do blízké Subrahmanyovi svatyně. Tam zůstal asi dva měsíce bez toho, aby věnoval jakoukoliv pozornost potřebám svého těla. Aby jej přinutili jíst, museli mu jídlo vkládat násilím do úst. Naštěstí byl vždy přítomen někdo, kdo se o něj postaral. Ramana se poté přesouval do různých zahrad, sadů a svatyň v okolí. Pobýval zrovna v mangovém sadu, daleko od chrámu, když jej našel jeho strýc z otcovy strany, Nelliyappa Aiyar z Manamadurai. Nelliyappa Aiyar se marně pokoušel vzít svého synovce zpět do Manamadurai, ale mladý mudrc nereagoval. Neprojevil žádný zájem o tohoto návštěvníka. Nelliyappa Aiyar se zklamaný vrátil zpět do Manamadurai. Nicméně, předal zprávy Alagammal, Ramanově matce.

Nagasundaram, Alagammal, and Sri Ramana

Nagasundaram, Alagammal a Šri Ramana

Matka se později vydala do Tiruvannamalai, doprovázena svým nejstarším synem, Nagaswámym. Ramana žil tou dobou na Pavalakkunru, jednom z východních výběžků Arunáčaly. Alagammal se slzami v očích zapřísahala svého syna, aby se s ní vrátil, ale pro mudrce žádná cesta zpět neexistovala. Nic s ním nepohlo – dokonce ani slzy jeho matky. Zůstával tiše a nehybně sedět. Oddaný, který pozoroval úsilí matky několik dní, požádal Ramanu, aby se aspoň písemně vyjádřil. Mudrc napsal na kousek papíru:

Stvořitel řídí osud všech duší dle jejich minulých skutků. Cokoliv, co se nemá stát, se nestane, jakkoliv úporně se o to snažíš. Cokoliv je předurčeno, aby se stalo, se stane, jakkoliv úporně se tomu snažíš zabránit. To je jisté. Nejlepší přístup tedy je, zůstat tichý.

S těžkým srdcem se matka vrátila do Manamadurai. Někdy po této události Ramana začal pobývat v různých jeskyních na svazích Arunáčaly. Jeskyně, kde Ramana pobýval nejdéle (17 let) je jeskyně Virupakša na jihovýchodním svahu. V průběhu prvních let na Hoře, byl Ramana většinou v tichu. Jeho vyzařování již k němu přitáhlo skupinku oddaných. Nebyli k němu přitahováni pouze ti, co hledali Pravdu, ale také obyčejní lidé, děti a dokonce i zvířata. Malé děti z města šplhávaly kopcem k jeskyni Virupakša, sedávali v jeho blízkosti, hrály si okolo něj a poté se šťastny vracely domů. Veverky a opice přicházely k němu a jídávaly z jeho ruky.

Ramanova matka jej znovu několikrát navštívila. Jednou onemocněla a několik týdnů trpěla příznaky tyfu. Navzdory jeho dřívějšímu vzkazu pro ní o nevyhnutelnosti osudu, Ramana složil chvalozpěv v tamilštině, prosíce Pána Arunáčalu, aby ji uzdravil. Projevil také velkou starostlivost při péči o její uzdravení. První verš chvalozpěvu zní takto:

O Medicíno ve formě Hory, jenž povstala k uzdravení nemocí všech zrození, které přicházejí jedno za druhým, stejně jako vlny oceánu! O Pane! Je Tvou povinností zachránit mou matku, která uctívá pouze Tvé nohy jako její útočiště, a vyléčit její horečku.

Alagammal se uzdravila a odjela zpět do Manamadurai. Začátkem roku 1916 se Alagammal vrátila zpět do Tiruvannamalai, rozhodnuta strávit zbytek života s Ramanou. O něco později se k ní její nejmladší syn, Nagasundaram připojil. Brzy po příchodu se Ramana přestěhoval z Virupakši do Skanda ašramu, trochu výše na kopci. Zde matka obdržela intenzivní vedení v duchovním životě. Začala vařit pro malou skupinu oddaných, kteří tam žili. Nagasundaram se stal sanjásinem a přijal jméno Niranjanananda Swami.

V roce 1920 se matčino zdraví zhoršilo a Ramana ji ošetřoval s největší péčí a láskou, sedíce s ní někdy celé noci. Konec přišel v roce 1922 a Alagammal dosáhla osvícení v okamžiku smrti, skrze úsilí a milost jejího syna. Jak v případě osvícené bytosti velí tradice, její tělo nebylo spáleno ale pohřbeno. Jelikož na Hoře nejsou povoleny žádné pohřby, byla pohřbena na jejím jižním úpatí. Místo jejího hrobu je ani ne hodinu cesty dolů ze Skanda ašramu. Ramana tam často chodil, dokud se tam jednoho dne neusadil natrvalo. A takto vznikl Šri Ramana ašram. Ramana řekl: „Nepřesunul jsem se ze Skanda ašramu z mé vlastní vůle. Něco mne sem umístilo a já poslechl.“

Menu