Bod zlomu v životě Venkataramany přišel spontánně v půli července 1896. Jednou odpoledne, byl mladík bez nějakého zjevného důvodu náhle uchvácen silným strachem ze smrti. O mnoho let později popisoval tuto zkušenost následovně:

Bylo to asi šest týdnů předtím, než jsem opustil Madurai nadobro a můj život se zcela změnil. Bylo to docela náhlé. Seděl jsem v pokoji v prvním patře domu mého strýce. Zřídkakdy jsem býval nemocný a ani ten den jsem se necítil nijak nemocen, když mne znenadání přepadl náhlý a silný strach ze smrti. Nic nenasvědčovalo tomu, že jsem nemocen a ani já jsem se nesnažil nějak zjistit, co je příčinou tohoto strachu. Pouze jsem cítil, ´Umírám´ a začal jsem přemýšlet, co s tím. Ani mne nenapadlo volat doktora nebo mé příbuzné či známé. Cítil jsem, že tento problém musím vyřešit sám, v tu chvíli a tam.
Šok ze strachu ze smrti vtáhnul mou mysl dovnitř a já jsem si v duchu řekl, bez toho abych v podstatě slova zformuloval, ´Teď přišla smrt, co to znamená? Co to vlastně umírá? Toto tělo umírá.´ A v tu chvíli jsem si přehrál událost smrti. Lehnul jsem si na zem a nechal jsem své končetiny strnout stejně jak se to děje při rigor mortis a napodoboval jsem mrtvé tělo, abych vnesl větší realitu do vnitřního pátrání. Zadržel jsem dech a sevřel jsem pevně své rty, aby z nich žádný zvuk nemohl uniknout a aby ani slůvko ´já´ či žádné jiné slovo nemohlo být vysloveno. ´Dobrá tedy, řekl jsem si, Tohle tělo je mrtvé. Bude odneseno na hranici a tam bude spáleno. Ale se smrtí tohoto těla jsem i já mrtev? Je toto tělo ´já´? Leží tu tiše a nehybně, ale já stále cítím plnou sílu mé osobnosti a dokonce hlas ´já´ v sobě, odděleně od tohoto těla. To znamená, že já jsem Duch přesahující tělo. Tělo umře, ale Duch, který jej přesahuje, není smrtí dotčen. To znamená, že jsem nesmrtelný Duch.´ Toto vše nebyla pouze mdlá myšlenka, problesklo to mnou zřetelně, jako živoucí pravda, kterou jsem vnímal přímo, téměř bez přemýšlení. ´Já´ bylo něco velmi skutečného, vlastně jediná skutečná věc popisující můj současný stav a všechny vědomé aktivity spojeny s tímto tělem se točili okolo tohoto ´Já´. Od té chvíle se ´Já´ neboli Pravé Já soustředilo samo na sebe s absolutním okouzlením. Strach ze smrti navždy zmizel. Vstřebání v Pravém Já od té již nikdy neustalo. Nějaké myšlenky mohou klidně přijít a zase odejít stejně jako tóny hudby, ale ´Já´ přetrvává jako základní melodie, která se míchá se všemi ostatními tóny. Bez ohledu na to, jestli tělo mluvilo, četlo nebo cokoliv jiného, soustředil jsem se na Pravé Já. Před touto událostí jsem Pravé Já jasně nevnímal a nebyl jsem k němu vědomě přitahován. Nejevil jsem o něj žádný patrný nebo zřejmý zájem, natož pak abych inklinoval k tomu v něm permanentně přebývat.

 

Důsledek zážitku smrti přinesl kompletní změnu ve Venkataramanových zájmech a náhledech. Stal se pokorným a poddajným bez toho aby si stěžoval či oplácel nějaké nespravedlivé zacházení. Později popsal tento stav takto:

Jedním ze znaků mého nového stavu byl změněný postoj k chrámu bohyně Meenakší. Dříve jsem tam chodil s kamarády pouze příležitostně, abychom se dívali na svaté výjevy a dávali si posvátný popel na čelo a pak se vrátili domů téměř bez vnitřního hnutí. Ale po vnitřním probuzení jsem tam chodil skoro každý večer. Chodíval jsem tam sám, stál jsem nehybně a dlouho před sochou Šivy, Meenakši nebo Nataradži a šedesáti třemi tamilskými světci a jak jsem tam tak stál, zaplavovaly mne vlny emocí.

 

Menu