Arudra Daršanam, svátek, který připomíná zjevení Pána Šivy ve formě Natarádži, Pána Kosmického Tance, byl oslavován s velkou horlivostí v chrámu Bhuminátha v Tiručuzi, jižní Indie, 29. prosince, 1879. Vyzdobená socha Pána Šivy byla během dne až do pozdní noci, obřadně nošena v průvodu ulicemi města. Ve chvíli, kdy se tato Svátost opět vrátila do chrámu, těsně po půl noci, 30. prosince, v 1 hodinu v noci, se z domu, sousedícího s chrámem, ozval první pláč čerstvě narozeného chlapce. Šťastnými rodiči byli Sundaram Iyer a jeho manželka Alagammal. Novorozenec byl pojmenován Venkataraman a byl později znám jako Bhagavan Šri Ramana Mahariši. Ve chvíli, kdy se dítě narodilo, jistá slabozraká žena, přítomna porodu, prohlásila, že novorozenec je oděn ve světle.

Thiruchuli House -- Birth Place of Sri Ramana

Dům v Tiručuzi – Rodné místo Šri Ramany

Venkataramanovo chlapectví bylo zcela běžné. Spolu s ostatními chlapci jeho věku rozpustile dováděl. V šesti letech skládal lodičky z právních dokumentů jeho otce a pouštěl je po vodě. Když jej otec pokáral, tak utekl z domu. Po dlouhém hledání jej kněz z místního chrámu našel schovaného za sochou Božské Matky. Už jako dítě vyhledával útěchu v Božské Přítomnosti, když jej svět zkoušel.

Venkataraman dokončil základní vzdělání ve škole v Tiručuzi a k následnému vyššímu vzdělávání se přestěhoval do Dindigul. V únoru 1892, jeho otec umřel a rodina se rozdělila. Venkataraman a jeho starší bratr odešli žít k jejich strýci z otcovy strany, Subbierovi z Madurai, zatímco dva mladší sourozenci zůstali s matkou. Nejprve Venkataraman navštěvoval Scottovu střední školu a později nastoupil na Americkou misijní střední školu.

Chlapec dával před školními povinnostmi přednost sportovním hrám s přáteli. Měl ohromnou paměť, která mu umožňovala zopakovat celou lekci poté, co si ji jenom jednou přečetl. Jediná neobvyklá věc ohledně něj v těch dnech byl jeho abnormálně hluboký spánek. Spal tak tvrdě, že bylo téměř nemožné jej probudit. Ti chlapci, kteří se obávali mu fyzicky postavit během dne někdy přišli v noci, vytáhli ho z postele a mohli jej do sytosti bít bez toho, aniž by se probudil. Další ráno byl překvapen, když mu vyprávěli, co se v noci dělo.

Mladík se poprvé dověděl o Arunáčale jako o geografickém místě poté, co se zeptal svého příbuzného, který přijel na návštěvu, „Odkud si přijel?“ Příbuzný odpověděl, „ Z Arunáčaly.“ Mladík zvolal vzrušeně, Cože! Z Arunáčaly! Kde to je!“ Příbuzný se podivil chlapcově nevědomosti a vysvětlil mu, že Arunáčala je to samé jako Tiruvannamalai. Mudrc později odkazuje k tomuto příběhu ve chvalozpěvu na Arunáčalu, který později složil.

O! Jaký div! Arunáčala stojí jako netečný vrch. Její činy jsou tajemné, za hranicí lidského chápání. Již od mého raného mládí zářila v mé mysli poznání, že Arunáčala je něco velkolepého, ale když jsem později, díky jinému člověku poznal, že je to to samé jako Tiruvannamalai, neuvědomil jsem si, co to znamená. Když mne k sobě přitáhla, utišila mou mysl a já přišel blíž, viděl jsem Ji, jak stojí nehybná. „Osm slok Arunáčale

V pozdější době přečetl poprvé Periyapuranam, životní příběhy šedesáti třech tamilských světců. Byl uchvácen extatickým údivem, že taková láska, víra a svatá vroucnost byly možné. Příběhy odříkání, vedoucí ke sjednocení s Bohem ho rozechvívaly blaženou vděčností a přáním napodobit je. Od té doby se v něm začal probouzet nepřetržitý proud Vědomí. Jak sám řekl s jeho charakteristickou stručností, „Nejprve jsem si myslel, že je to nějaký druh horečky, ale jestliže tomu je tak, je to příjemná horečka, tak ať zůstane.“

Menu