Cesta domů

 

29.srpna, zatím co pracoval na domácím úkolu z gramatiky, Venkataraman si najednou uvědomil marnost toho všeho, odstrčil papíry a sedíce se zkříženýma nohama se ponořil do hluboké meditace. Jeho bratr Nagaswami, který jej pozoroval, jízlivě poznamenal, „K čemu to všechno je, pro někoho takového jak jsi ty?“ Uvědomujíce si pravdu bratrovy kritiky, se Venkataraman odhodlal tajně opustit domov. Vstal a vyšel z domu pod záminkou, že se musí vrátit do školy. Jeho bratr mu dal pět rupií k zaplacení školného, čímž mu nevědomky poskytl peníze na cestu. Venkataraman si nechal tři rupie a zbývající dvě rupie nechal na místě zároveň se vzkazem na rozloučenou:

Hledajíce svého otce a poslušen jeho příkazu odtud začínám. Tímto nastupuji na cestu cti. Nikdo tímto nemusí rmoutit ani vynakládat žádné prostředky k vystopování. Školné nebylo zaplaceno. Zde jsou přiloženy zbývající dvě rupie. Tedy……

Prozřetelnost vedla Venkataramanu zatímco cestoval k Arunáčale. Ačkoliv dorazil na nádraží pozdě, vlak měl také zpoždění. Koupil si lístek do Tindivanam, což podle starého atlasu vypadalo jako nejbližší místo k Tiruvannamalai. Postarší muslimský duchovní v jeho kupé si všiml mladého Brahmína, který vedle něj seděl v hluboké kontemplaci. Muslim se s ním zapředl rozhovor a informoval jej, že je otevřen nový spoj z Villupuram do Tiruvannamalai.

Asi ve tři hodiny ráno, vlak dorazil do Villupuram. Rozhodnut dojít zbytek cesty pěšky, Venkataraman bloumal městem, aby našel cestu do Tiruvannamalai. Dostal hlad a šel do jídelny, kde mu řekli, aby na své jídlo počkal do poledne. Majitel jídelny zaujatě pozoroval mladého Brahmína, se světlou pletí a dlouhými černými loknami, zlatými náušnicemi a obličejem vyzařujícím inteligenci a který neměl žádné zavazadla. Po jídle mladík nabídl že zaplatí, ale majitel to odmítl. Venkataraman se ihned vydal na nádraží, kde si koupil lístek do Mambalapattu, což bylo tak daleko, nakolik mu vystačili peníze.
Odpoledne Venkataraman dorazil do Mambalapattu. Odsud vyrazil již pěšky směrem k Tiruvannamalai a večer se dostal až na okraj města Tirukoilur. Z blízkého chrámu Arayaninallur, který je postaven na vysoké skále, je již možné vidět horu Arunáčalu, jak se nejasně rýsuje v dálce. Neznalý této skutečnosti, vstoupil do chrámu a posadil se tam. Zde měl silnou vizi oslňujícího světla, které obklopovalo celé toto místo. Ramana hledal zdroj tohoto světla uvnitř svatyně chrámu. Ale nenašel zde nic. Světlo se po nějaké době vytratilo.

Venkataraman dále seděl v hluboké meditaci, dokud nebyl vyrušen chrámovými kněžími, kteří přišli zamknout dveře. Následoval kněze k dalšímu chrám, kde se znovu ponořil do meditace. Poté, co kněží dokončili své povinnosti, vyrušili jej znovu a odmítli jeho žádost o jídlo. Chrámový bubeník se za něj přimluvil a nabídl mu svůj díl chrámového jídla. Když Venkataraman požádal o pitnou vodu, byl poslán do blízkého domu. Cestou ale omdlel a upadl. Po pár minutách se vstal a viděl kolem sebe hlouček lidí, jak se na něj zvědavě dívá. Napil se vody, najedl se a ulehl k spánku.

Další ráno bylo 31. srpna, den Šri Krišnových narozenin, Gokulashtami. Venkataraman se znovu vydal na cestu a přišel k domu Mukthukrišny Bhagavatara. Paní domu mu nabídla bohatě jídla a zdržela jej až do poledne. Pak požádal hostitelku o půjčku, kterou by zastavil svými zlatými náušnicemi. Půjčka mu byla ochotně poskytnuta zároveň s balíčkem sladkostí připravenými pro Šri Krišnu. Poté co zjistil, že mu až do dalšího rána nejede další vlak, strávil noc na nádraží.

Ráno, 1.září 1896, tři dny poté, co opustil domov, Venkataraman dorazil na nádraží v Tiruvannamalai. Rychlými kroky, se srdcem skákajícím radostí spěchal přímo do velkého chrámu. Jako němé znamení přivítání, všechny tři brány chrámu a všechny dveře, dokonce i do vnitřní svatyně, byly otevřeny. Nikdo nebyl uvnitř, vstoupil tedy sám do vnitřní svatyně a stanul před Jeho Otcem, Arunáčalou. „Přišel jsem na Tvé volání, Pane. Přijmi mne a učiň mne nástrojem Tvé vůle.“.”