Ramana ašram
Ašram nevyrostl jen tak najednou. Nejprve zde stál pouze přístřešek z bambusových kůlů a střechou z palmových listů. Jak léta šla, tak jejich počet narůstal, přicházely dárcovské příspěvky a byly postaveny pevné budovy ašramu-hala, kde sedával Ramana, kancelář, knihkupectví, ošetřovna, pokoje pro mužské hosty a pár malých bungalovů pro hosty, kteří zůstávali delší dobu. Skupina sádhuů vytvořila kolonii na Palakottu, v háji západně od ašramu. Při příležitosti adventu krávy Lakshmi bylo postaveno přístřeší pro krávy zároveň s velkou kuchyní pokrývající potřeby stále narůstajících davů návštěvníků. Ramanovi ze srdce záleželo na tom, aby bylo dobře postaráno o krávy a aby byli pohoštěni všichni lidé, zejména sádhuové a chudí. V průběhu času byla postavena řádná svatyně Mathrubhteswara, která byla vybudována nad místem, kde byla pochována matka Alagammal a kde se provádí pravidelné denní obřady.
Ramana nikdy nedovolil, aby mu v čemkoliv byla kdy dávána jakákoliv přednost. Zvláště v jídelně na tom neústupně trval. Dokonce když mu byl podáván nějaký lék či sirup, chtěl se o to s každým podělit. Organizace a vedení ašramu jej také moc nezajímalo. Pokud byla vytvořena nějaká pravidla, byl první, kdo se jimi řídil, ale on sám nevytvořil žádná. Jeho práce byla čistě duchovní: tiše vést stále narůstající rodinu oddaných, kteří se kolem něj shromáždili. Ramanův mladší bratr Niranjanananda Swámí ( Chinna Swami) se stal manažérem ašramu, neboli ´sarvadhikari´. Centrum veškeré pozornosti byla meditační hala ( Old Hall –Stará Hala), kde oddaní sedávali s Maharišim. Dynamické ticho této haly vibrovalo jeho milostí. Božská láska zářila v jeho očích a když to bylo potřeba jeho mocná a účinná slova objasňovala otázky návštěvníků. Nebyla zde žádná pravidla, že by se muselo meditovat nějakým specifickým způsobem nebo v určenou dobu. V počátečních letech nebyli dveře nikdy zavřeny a dokonce v noci mohli lidé přijít, aby s ním byli.
Aby byl přístupný všem návštěvníkům v jakoukoliv dobu, Ramana nikdy neopustil ašram s výjimkou jeho denní procházky na Horu a do Palakottu (přilehlá kolonie sádhuů) ráno a večer. Během prvních let občas chodíval okružní cestu okolo Hory ( Giripradakshina).
V roce 1949 byl Ramanovi diagnostikován sarkom (druh nádoru) na jeho levé paži. Navzdory intenzivní lékařské péči již bylo 14. dubna 1950 zřejmé, že konec jeho fyzického těla se blíží. Večer, kdy jeho oddaní seděli na verandě před pokojem, který byl speciálně vybudován pro Bhagavánovo pohodlí během jeho nemoci, začali spontánně zpívat „Arunáčala Šiva“ ( oslavná píseň Svatební Věnec Písmen). Když to Ramana slyšel, otevřel oči a jeho tvář zářila. Vykouzlil kratičký úsměv nepopsatelné něžnosti. Z vnějších koutků jeho očí stékaly slzy blaženosti. Ještě jeden hluboký nádech a poté už žádný.
Přesně v tu dobu, ve 20:47, se na nebi objevilo něco, co vypadalo jako hvězda, která pomalu postupovala severovýchodně přes oblohu směrem k vrcholu Arunáčaly. Mnozí viděli putovat toto světelné tělo po obloze, dokonce tak daleko jako Bombaj a udivení jejím neobvyklým vzhledem a chováním, připsali tento jev úmrtí jejich Mistra.
Tímto dnem se síla Šri Ramany nijak nezmenšila. Návštěvníci ašramu často poznamenali, „ Člověk cítí velice silně jeho přítomnost.“ Předtím, než Šri Ramana opustil tělo, oddaní za ním přišli a prosili jej, aby zůstal o trochu déle, jelikož potřebují jeho pomoc. Odpověděl „ Běžte! Kam bych odcházel? Jsem tady navždy.“