Chvalozpěvy
CHVALOZPĚVY ARUNÁČALE
Pět hymnů na Arunáčalu jsou nejrannější básně Maharišiho, kromě několika krátkých veršů. Byly napsány okolo roku 1914.
„Svatební Věnec Písmen“ ( Akshara Mana Malai) první a nejlepší z jeho hymnů na Arunáčalu, přišel jako jeho odpověď k modlitbám jeho sádhuů,-jeho oddaných, kteří chtěli nějakou výraznou píseň, kterou by mohli zpívat na jejích pochůzkách pro almužnu. Obvykle, když Maharišiho oddaní obcházeli různá místa a zpívali známé písně, hospodáři ve městě věděli, že jídlo bude jíst i Mahariši a tak darovali větší množství jídla na rozdíl od pár soust, které dávali jiným skupinám sádhuů. Vědomi si tohoto, několik bezohledných mužů předstíralo, že patří k Ramanovi a sbírali jídlo, které mělo být pro něj. Aby se překonali tyto těžkosti, byla pociťována potřeba pro nezaměnitelnou modlitbu ve formě písně. Nejprve, Mahariši složil několik řádek s refrénem „Arunáčala“ a přestal. Jeho oddaní čekali na další řádky, ale nepřišlo nic. Jednoho dne, Mahariši šel sám okolo Hory. Ten den, zbytek hymnu „Svatební Věnec Písmen“ (“Akshara Mana Malai”), byl dokončen. Samotný název písně, „ Svatební Věnec Písmen“ odhaluje jeho význam; nevěsta je individuální duše a ženich je Pán Arunáčala. Ti, kteří zpívají, nebo pouze poslouchají tento hymnus, jsou zaplaveni radostí. Mahariši jednou žertovně poznamenal, že tento hymnus nás sytil po mnoho let.
„Jedenáct Slok“ a „Osm Slok“ přišlo později. Jednoho dne, tamilská slova ‚Karunai-yaal Ennai Aanda Nee‘, což znamená, ‚Ty, jenž jsi mne obdařil soucitem‘ začalo často rezonovat v Maharišiho Srdci. Několik krát se to snažil ignorovat, ale neodcházelo to. Znovu a znovu slova přetrvávaly, dokud se nevzdal a nezapsal je. Poté, co byla napsána první slova, pramen začal proudit a jak „Jedenáct Veršů“ tak „ Osm Veršů“ spatřilo světlo světa. Zatím co „Jedenáct Veršů“ je apel k Boží Milosti, „Osm Veršů“ plně vysvětluje důležitost Arunáčaly jako Absolutního Bytí – Vědomí – Blaženosti.
Mahariši vysvětluje zrod „Osmi Veršů“ následujícím způsobem. „Následující den jsem se vydal na cestu okolo Hory. Palani Swami kráčel za mnou s tužkou a s perem. Den předtím jsem se vrátil do Virupakša jeskyně a napsal jsem šest z osmi veršů. Následující den přišel Narájana Reddi. Palani Swami mu řekl o těchto verších a on řekl, ‚Okamžitě mi je dej a já půjdu a nechám je vytisknout.‘ V minulosti již nějaké knihy vydal. Když trval na tom, že si je vezme, řekl jsem mu, že může a že by mohl publikovat prvních „Jedenáct Veršů“ ve formě básně. Zbývajících šest veršů bylo napsáno v jiném metrickém rytmu. Abych dokončil „Osm Veršů“, okamžitě jsem napsal zbývající dvě sloky a on si vzal sebou všech 19 veršů, aby je vydal. Tyto dva verše září jako božsky inspirovaný komentář na Pravdu, která inspiruje a instruuje hledající.
Osm veršů Arunáčale
1. Hle, zde stojí jako nehybná. Její konání je mystické, daleko za vším lidským chápáním. Již od raného dětství, velkolepost Arunáčaly zářila v mém vědomí. I když jsem se od někoho dozvěděl, že to je pouze Tiruvannamalai, neuvědomil jsem si, co to znamená. Když utišila mou mysl a vtáhla mne do sebe a já jsem přišel k ní blíž, viděl jsem, že její nehybnost je absolutní.
2. Dotazujíce se uvnitř „Kdo je vidoucí?“ viděl jsem, jak vidoucí mizí a pouze To zůstává navždy. Nepovstala žádná myšlenka, která by řekla „já jsem viděl“. Jakby tedy mohla povstat myšlenka, říkajíc „já jsem neviděl“? Kdo má moc toto vše vysvětlit slovy, když dokonce Ty (jako Dakshinamurti) jsi v minulosti předala vše toto v Tichu? A abys vše toto odhalila Tichem, v transcendentálním stavu, stojíš zde, Hora zářivě se tyčící k nebi.
3. Když se k Tobě přiblížím, myslíce, že máš formu, stojíš zde jako Hora na zemi. Když tě někdo vidí bez formy, ale přece Tě chce vidět, je jako někdo, kdo se potlouká po světě, aby se podíval na éter (neviditelné). Meditujíce bez myšlenky na Tvé Bytí bez formy, má forma (moje oddělená entita) se rozpustí jako cukrová panenka v moři. A když si uvědomím, kdo jsem já, jakou existenci mám mimo Tebe, O, Ty, která stojíš jako velká Hora Aruna?
4. Hledajíce Boha, ignorujíce Tebe, která stojíš jako Bytí a záříš jako Vědomí je stejné, jako hledat s lampou v ruce, temnotu. Aby bylo možno Tě nakonec odhalit, jako Bytí a Vědomí, přebýváš v různých formách ve všech náboženstvích. Jestliže stále existují lidé, kteří nevidí Tebe, jejíž Bytí je Vědomí, nejsou o nic lepší než slepec, který nezná Slunce. O, mocná Horo Aruno, jedinečný klenote, stůj a zař Jedno bez druhého, Pravé Já v mém Srdci.
5. Jako nit náhrdelníku, na které jsou drahokamy. Ty jsi ta, která proniká a spojuje všechny bytosti a různá náboženství. Když, jako drahokam, který je řezán a broušen, je oddělená mysl čištěna na brusu čisté, univerzální Mysli, získá světlo Tvé Milosti a bude zářit jako rubín, kterého jas není poskvrněn žádným jiným objektem. Když jednou dopadne sluneční světlo na citlivý předmět, copak ten předmět zaregistruje jiný obrázek? Existuje krom tebe, O Aruno Horo nadějného Jasu, něco jiného?
6. Jen Ty existuješ, O Srdce, záře Bdělosti. V Tobě dlí mystická síla, která je bez Tebe ničím. Z něj (této síly projevení) vznikají, spolu s vnímajícím, série jemných stinných myšlenek, které osvětlené odrazeným světlem mysli uprostřed víru prarabdhy se jeví uvnitř jako stínová podívaná světa a venku jako svět vnímaný pěti smysly, jako film projektovaný skrze čočku. Jestli vnímaný anebo nevnímaný, tyto myšlenky jsou bez Tebe ničím, O Horo Milosti.
7. Dokud je zde myšlenka já, nebude zde žádná jiná myšlenka. Když myšlenky povstanou, ptej se „Komu? Mně? Kde toto „já“ povstává? A tak noříce se dovnitř, lze vypátrat zdroj mysli a dosáhnout Srdce, člověk se stane Svrchovaným Pánem Vesmíru. Už nelze více snít o venku a uvnitř, o správně a špatně, o zrození a smrti, o potěšení a bolesti, o světle a tmě. O nekonečný oceáne Milosti a Světla, Arunáčalo, tančící tanec Ticha v Sálu Srdce.
8. Dešťové kapky padající z mraků, které povstaly z oceánů, nemohou spočinout, navzdory všem překážkám, do té doby, než jsou opět doma v oceánu. Z Tebe vtělená duše pokračuje skrze různé samo-zvolené cesty, a po chvílí bezcílného toulání stejně nemůže spočinout, dokud se s Tebou, Zdrojem, opět nesjednotí. Pták se může vznášet tu a tam, ale nemůže zůstat stát uprostřed nebe. Musí přiletět zpátky cestou, kterou přiletěl, aby našel kousek země a spočinul. Stejně tak i duše se musí k Tobě obrátit, O Horo Aruno, a vnořit se do tebe zpět, Oceáne Blaženosti.